Osobnosti

Zde jsou průběžně zanášeny osoby, které mě dlouhodobě fascinují. A to všemožnými možnými způsoby, v nejširší možné škále: Jedná se jak o nejlepší přátele a kouzelná zjevení, tak i o monstra, před nimiž jsem neustále na útěku, ale nikdy jim už neuteču, neb jsou moje a já jejich. Následující přehled i průvodní texty jsou v neustálem vývoji.

 

Luděk Roubíček (1935 - 2013)

 

Nezapomenutelný liberecký pábitel. Pozoruhodný malíř, svérázný básník, dramatik i prozaik, divadelní režisér, herec, soudní znalec v oboru starožitností, závodní plavec, brankář, závodník na skibobu, cestovatel a námořník, fotograf, člen spolku SPUNT, bohém. Několikrát se mihne v kompozici Lžička (přirovnává lžičku k vejci). Více informací k Luďku Roubíčkovi v německy psaném konferenčním příspěvku Zu Leben und Werk Luděk Roubíčeks

 

Milan

Milan je jedna z nejpřízračnějších postav tohoto panoptika, zde jeden z našich mystických okamžiků (původně psáno na papírovém svitku o jednom dlouhém řádku):

otevírám dveře a hele milan s igelitkou plnou kotoučů s pásky a prej že na jednom z těch pásků je zachycen on jako dítě takže honem z jídelny přináším magnetofon z šatníku druhý a třetí rozmotáváme kabely vidlice strkáme do zástrček a už nasazujeme kotouče motory se líně rozjíždějí reproduktory nechtějí hrát huhlají nesrozumitelně jeden přes druhý musí se to chvíli zahřát aby bylo to hrálo a už to hraje jakousi znetvořenou změť hudby zpěvu sežvejkaný louis armstronghg jimmmiy hendrixksh duek elingontn na jiném kotouči cosi jako vážná hudba šumící pozpátku třetí kotouč hlasitě rve sám sebe chvílemi drnčí a vrní kotouče drhnou zpomalují pomáháme jim prstem když tu vchází do místnosti maruna usedá na zem vedle kamen a začne si vystřihovat obrázky trousit kolem sebe pruhy papíru kusy hlav rukou změť čínských masek tváří se velice vážně a milan se cpe kokosovejma sušenkama mačká knoflíky magnetofonů vytrvale hledá sám sebe a nemůže se najít je slyšet jen šum dechovka řev praskot ale záznam z dětství nikde nic stopy se  překrývají nikdo nikde první magnetofon se točí druhý zrovna přetáčí třetí se pořád zadrhává pásky jsou plné nesrozumitelných pomuchlaných zaříkávadel co každou chvíli mizí vynořují se milan pokukuje okny ven a tvrdí že za chvíli přijdou voni že voni už sou skoro tady a když se zeptám kdo jsou to voni odpovídá že jednou viděl v jednom filmu že někdo si taky takhle pouštěl pásky a pak si pro něj oknama přišli voni ale já vůbec nevím co to povídá není mu úplně dobře rozumět přes ten rachot okenní tabulky se chvějí kokosové sušenky mizí a maruna už to začala lepit  dohromady a my objevujeme pásek který je sjetý až do samého průhledna jsou v něm díry rozpadá se na něm prastarý záznam hokejového utkání který kdosi kdysi zřejmě nahrál přes mikrofon z televize a který je letitým přehráváním vydřen do takřka do němoty chrčí ze sebe cáry hlasivek zaníceného komentátora 4:3! 4:3! a maruna už vytvořila cosi barevného a mnohohlavého a já s hlavou lehce zvrácenou náhle zavadím uchem o kytaru a kytara padá na magnetofon krk se zlomí struny povolí kotouč se vzpříčí o dřevěnou štěpinu krku a je ticho -------------------------- a milan se najednou zvedá a že už pude domů zavážu mu tedy tkaničky sešlapaných polobotek do kapes mu nasypu posledních pár keksů a hosta jenž nenašel sám sebe odcházím vyprovodit do tmy na zastávku a on stále ještě celý rozdováděný povídá že to byl večer ve stylu johna cage ano prý úplné setkání s absolutnem ale nevím proč to říkal proč tenhle pruh vysvětloval všichni by nejradši všechno ke všemu přirovnávali ukazovali věci jako hádanky které už dávno někdo před námi rozluštil a pak odejdou jako  milan který nastoupil a odplul  tramvají do tmy a já jdu domů a doma nacházím marunu  pokojně spící mezi audiopásky mezi pruhy papírů mezi slepenci obrázků troskami kytary a venku za oknem svítí mars který je údajně stále blíž a blíž a kdoví kde to jednou skončí tohle

 

Maria Richter

Zcela záhadná bytost. Náboženská fanatička na volné noze, rodačka z Liberce, která prošla celý svět s kytarou: Hrála na ni, aniž by znala jedniný tón či akord. Dlouhá léta prý bydlela v Arizoně v karavanu, ve svých 88 letech, v roce 2008 se objevila zpátky Liberci, v širáku a kožichu hrála v liberecké Pražské ulici. Mí přátelé ji duchapřítomně ubytovali u sebe na půdě. Tam jsem také nahrál její vyprávění a několik jejích písní. Mariu zřejmě předtím nikdo nikdy nenahrál. Její písně jsou vždycky stejné a pokaždé jiné: Maria zpívá a mluví jen a pouze o Bohu a o Kristu, dokolečka obměňuje stále jedny a tytéž prostinké fráze, hraje na zcela rozladěné struny, přizpůsobuje jim hlas, nezní to vůbec falešně, drží to všechno pohromadě. Mluvila podivnou, komickou směsí angličtiny a němčiny. 

Na té půdě pobyla jen pár týdnů a šla dál, s balíčkem nahrávek svého hlasu. Tvrdila, že má ještě spoustu práce ("bald bin ich hundert und habe noch viel zu tun!") - kdo ví, co s ní je teď. Několikrát se mihne v kompozici Vesmír

Zdeněk

 

Zdeněk je nejhorší hráč na trubku, jakého kdy svět slyšel. Trumpetista Nabídky dne. Původně si vůbec nechtěl koupit trubku, ale housle. Pak ale zjistil, že pěkná ohraná trubka je levnější a navíc si k ní nemusí kupovat smyčec. Potom si k té trubce ale koupil jakýsi elektronický nástavec se sluchátkem, který tu trubku dusil, aby troubení nebylo slyšet v paneláku a slyšel je pouze Zdeněk. Onen elektronický nástroj stál víc než dvoje housle. Zdeněk se za několik let pilného cvičení s tlumítkem dopracoval ke kostrbaté oktávě, kterou postupem času zase zapomněl. Nejen kvůli tomuto kousku je hrdinou mnoha mých písní. Písně o Zdeňkovi se často jmenují "Menuju se Zdeněk" - tento písňový cyklus, v němž se všechny písně jmenují stejně, mapuje nenápadně Zdeňkův život: Od soužití se ségrou a rybičkami v paneláku, přes krize identity až po kariéru v podniku na sluneční elektrárny. Též jeden z mračných respondentů, viz Mraky

 

Pepik Švarc

V anketě časopisu Souvislosti věnované radioartu jsem na otázku, která osoba je pro mě "kromobyčejně inspirativní", odpověděl takto: 

"Pominu-li Michala Rataje, jehož kromobyčejně inspirativní vliv je neoddiskutovatelný, napadá mě postava která mi poprvé vtiskla do ruky mikrofon. Coby školní děcko jsem navštěvoval „Kroužek mladých reportérů“ neboli „Malé studio Liberec“, vedl to tam ostřílený reportér Pepik Švarc, svéráz a naprosto zásadní postava pro vývoj mé radiofonické úchylky. Díky němu jsem mimo jiné poznal drsnou nahrávací práci v terénu: Čas od času nás Švarc ověsil těžkými magnetofony UHER a rozměrnými policajtskými vysílačkami, zadal nám reportérský úkol a vyhnal nás po skupinkách do města lovit materiál. Venku jsme naháněli lidi, kladli jim otázky, natáčeli jsme zvuky aut, tramvají atd. Do studia jsme se vraceli utahaní, s vybitými bateriemi a spoustou nahraných pásků. Kvalita nahrávek bývala různá, protože modulační knoflík mnohdy obsluhovala osoba krajně nepovolaná (třeba desetiletá holčička), takže nahrávky často pekelně chrchlaly, jindy zas neslyšně šeptaly. Všechna ta změť se pak třídila a stříhala ve střihačce, lepilo se to bílými blankami dohromady a posílalo do rádia. Z rádia to lezlo zpátky ven, celoplošně, většinou odněkud z dráťáku. Časem se Malé studio zmodernizovalo a děti chodily po městě s mini-discem nebo jiným novodobým nahrávadlem. Dneska tenhle kroužek už bohužel neexistuje, protože byl před třemi lety pro svou údajnou nadbytečnost finančně zaškrcen, – což je věc, kterou snad ani nechci pochopit. Dost mě štve, že se Pepik zabarikádoval i s těmi starými pásky a magnetofony na své chatě pod Ještědem, hořkne víc a víc a do Liberce chodí už jen pro důchod. Je to tedy taková moje kromobyčejně inspirativní postava ve výslužbě."

Pepik Švarc se krátce mihne v kompozici Lžička (zkoumá "votřepy")

 

 

vrátný z budovy S

Ústřední postava radiofonické kompozice Vesmír, vystupuje též v kompozici Tramvestie a Brambora. Zanícený zpěvák, který opatřuje cizí vyčpělé šlágry vlastními, zcela démonickými texty. Tanečník, plavec a milovník slunečních lázní, po otci estrádní umělec, imitátor Felixe Holzmanna a vypravěč anekdot. Mám ho upřímně rád, ale neustále před ním prchám.

 

Měřička

 

Skvělý a neúnavný lezec a grafik. Odborník na lidskou hemživost, apokalypsu a Titanik.

 

Ivan Acher

 

Hudební skladatel, střechař a hrdina Acheronu

 

Helena Skalická

Helena Skalická - autoportrét (řasenka)

Helena Skalická je známa jako autorka výtvarného „art brut“. V roce 1999 jí vyšla  reprezentativní výtvarná publikace „Láska ve vodě“, sestavená Jaromírem Typltem. Shodou okolností to byl právě Jaromír, kdo mě na živelnost Heleniny tvorby poprvé upozornil – nebýt toho, možná bych tuhle ženu dodnes vnímal jen jako jednu z kuriózních libereckých postaviček, možná bych ji vůbec nikdy nepoznal. Helena kreslí či maluje prakticky vším, co jí přijde pod ruku – řasenkami a stíny nalezenými v popelnicích, uhlem i uhlím, tekutým obvazem (fialovým  i zeleným), pastelkami, tužkou i tuší. Kresby, které je schopna chrlit po desítkách, nezřídka srší barvami, často jsou do nich přimíchány fosforeskující stíny a třpytky líčidel, někdy jsou to jen změti čar, nahozené tužkou či jiným jednobarevným „kreslidlem“. Kreslení je pro Helenu jedním z důležitých ventilů, ovšem, jak sama říká: ještě lepší než kreslit je rozštípat starou almaru – a nacpat ji do kamen. Viz též A to si pak můžeš řikat, co chceš

 

Michal Rataj

Klíčová postava českého radioartu.

 

Ferdinand Kriwet

Ferdinand Kriwet (1942) je německou legendou multimediálního umění 60. a 70. let, je jedním z tvůrců, kteří posunuli hranice literatury do oblasti zvuku, obrazu, mimo rámec běžně publikovaného textu. Kromě všeho možného Kriwet vytvořil množství skvělých rozhlasových kompozic, zahuštěných koláží, struktur, které vznikly střihem a mixem audiopásku. Odkazy na UbuWebu zde a zde. Shodou všemožných náhod jsem měl příležitost tohoto pozoruhodného člověka osobně poznat a spřátelit se s ním, dokonce být i u vzniku jeho chystané rozhlasové hry. Zde úryvek z přepisu rozhovoru pro časopis Sovislosti: 

Když jsem třeba přijel z Ameriky a přehrál ty dva kufry záznamů pro Apollo na studiové pásky, na ty veliké cívky, začal jsem se tím proposlouchávat a třídit, nejdříve zhruba, postupně jsem si určoval kategorie jako zprávy, komerční sdělení, hlášení, reklamy atd. Pak jsem začal ten materiál vystřihovat a převíjet ho na nové středovky. Měl jsem pak jeden pásek s modlitbami, jeden s komerčními zprávami a tak dále, prostě jsem třídil. Pak jsem si musel vytvořit seznam toho všeho, abych se v tom vyznal. A tak jsem to všechno opsal, rukou. U kompozice Campaign jsem opsal ty politické projevy a tak dále. A pak jsem měl rukopis, rukopis psaný rukou, to, co bylo na páscích. Pak jsem mohl začít s tvorbou kompozice: Jak spojím materiál k sobě, kde, co, s kým a tak dále. Když jsem měl hotové tohle, pak už se dalo teoreticky jít do studia, zřejmě jsem tam taky šel, už přesně nevím. A na základě té zhotovené partitury jsem mohl zkusit to realizovat. Ale už doma jsem si vytvářel předběžné mixy. Studiový mix byl pak tvořen čtyřmi pásky na čtyřech magnetofonech, které byly sepnuty současně, rukou. A prostřednictvím téhle střihové práce těch jednotlivých textů jsem měl třeba na jednom pásku sestříhanou jednu dlouhou modlitbu – heavenly face atd atd. A hodilo se mi třeba jen to heavenly face nebo něco jiného. Takže jsem to vystřihl, před i za to nalepil žlutou blanku a znovu s tím na středovku s předběžným mixem.  A během celé té práce, během toho stříhání, kdy přejíždíte páskem přes snímací hlavu a hledáte to správné místo, jste v kontaktu s materiálem. Tady chci střihnout, nebo tady...

 

Neznámý akční umělec

Poprvé jsem ho zahlédl na libereckém náměstí E. Beneše, v únoru 2013. Šinul si to tančivou chůzí na PET-lahvích, které měl k podrážkám přivázané konopným špagátem, přitom různě blikal, houkal, frkal a elektronicky alarmově kvílel (u pasu měl připevněné infra-čidlo, jež co chvíli spustilo alarm, dále též dětskou kolobrndovou houkačku). Na obličeji bílou masku s nesrozumitelným nápisem, na uších protihluková sluchátka; v ruce hůl s nosičem na lahev, opatřenou cyklistickým zvonkem; na krku ceduli s obrázkem tří českých politiků v plavkách; a tak dále. Chvíli jsem ho pozoroval a měl radost, že se v Liberci konečně zas děje něco normálního. Šinul si to krouživě vpřed, patřila mu celá ulice, mával a volal na lidi, všechny zdravil, halekal na projíždějící auta, na tramvaje. Po chvíli váhání jsem se k němu vydal a zařval mu do sluchátek, kam kráčí. Odpověděl, že jde po čuchu do zoo - a řítil se dál. O toho prvního setkání ho vídám skoro každý týden, vždycky se někde nečekaně vynoří a zcela autonomně proplouvá kolem ochočených libereckých občanů. Naposledy jsem s ním jel ve vlaku ze Žitavy, pokoušel jsem se s ním navázat kontakt, ale přes sluchátka i jeho vlastní všemožnou vřavu mě zřejmě neslyšel. Fotky jsem pořídil na nádraží, než ten muž zmizel podél kolejí kamsi v dál. 

 

Stefan Döhnert

Pozoruhodný jazykový pokusník z Freitalu. Studoval bohemistiku v Ostravě a mluví velice dobře česky. Píše texty v NJ i ČJ, nutno však přiznat, že jeho tvorba má ráz neustálého polotovaru, nedaří se mi ho přimět, aby svým textům dal nějakou definitvější podobu a publikoval je. Vede český pořad Bambule v drážďanském Coloradiu, jednou mě do něj pozval, posléze jsem zjistil, že naprosto neohroženě pustil do německého éteru asi dvě a půl hodiny mých divočáren spojených s rozhovorem, v němž on mluvil německy a já česky. Nechápu, že nás za takovou dávku nikdo neukamenoval, možná to prostě nikdo neposlouchal, v každém případě to byl vskutku dadaistický počin. Na snímku čte Štefan na festivalu Poesie in Bewegung, který jsem společně se svými kolegy a Saskou akademií umění uspořádal v Liberci. Podobně jako mě Štefan nacpal do éteru, nacpal jsem si ho i já do programu - k překvapení všech oficiálně pozvaných autorů, vesměs známých jmen. Štefan předvedl velmi divokou performenc, byl k nezastavení, řetězil a řetezil.