Ferdinand Schmatz

Ferdinand Schmatz, narozen v Korneburgu, studoval germanistiku a filozofii ve Vídni. V letech 1983-85 pracoval jako lektor v Tokiu. Žije jako spisovatel na volné noze ve Vídni, kde též působí jako profesor na Univerzitě užitého umění a od roku 2012 zde vede bakalářský studijní program „jazykové umění“. Za svou dosavadní tvorbu získal řadu literárních ocenění. Mimo jiné získal stipendium v rámci Rakouské státní ceny za literaturu (2001), cenu Antona Wildganse (2002), cenu Georga Trakla za lyriku (2004), cenu H. C. Artmanna (2006) a cenu Ernsta Jandla (2010). Knižní publikace m.j.:  „Der gesamte Lauf“ (1977); „die lichtung und der bienenstock“ (1977); „die wolke und die uhr“ (1986); „Die Reise. In achtzig flachen Hunden in die ganz tiefe Grube“ (společně Franzem Josefem Czerninem, 1987); „Lexikon der Kunst“ (společně mit H. Zobernigem, 1992); „SPRACHE MACHT GEWALT. Stich-Wörter zu einem Fragment des Gemeinen“ (1994); „Lieber Herr Fuchs, lieber Herr Schmatz! Eine Korrespondenz zwischen Dichtung und Systemtheorie“ (společně Peterem Fuchsem, 1997); „Portierisch. Nachrichten aus dem Berge in Courier New“ (2001);  „das grosse babel,n. gedichte“ (2007); „Durchleuchtung“ (2007); „Quellen. Gedichte“ (2010). - zde ukázky překladů z Tvaru xx/2010:

manu scriptum aneb výhra v hodu podkovou

škubáním psát

tak silný je tlak

že paži to svědčí,

rukou ten vryp

- to zůstane,

ne pro samo sebe, znak 

pisátka to vpíše,

na stěnu, co ukazuje,

kde tepe ta vytesanost

jako:

„ústa mozku“

- rozevřou se –

nezakousnou se v nic

sdělí zprávu, třeba i hořkou

okutají roh do kulata

- potlachají, co svědí, nahlas

mumlání spolkne tón

vyzvedne z řeky vše

co odpovídá

(z pisátka se vine špona, pero – teď skokem)

- čelo pochopeno jak kámen,

srdce jak dřevo,

vzadu si vymýšlí

další tlak svůj výraz:

forma –

železo, nezacloní

chod smluví spíš než

namlouvá si, co je normou

to ztrácí rádo –

co vysloví se

obhlédne si ve špalíru

tam, kde to teče:

obraz ze slabik, hlásek

zanedlouho

(sen, obarven)

oddá se divoce

až do dne, co je vysázen

do písma

(nenadrápáno, řeč jako na cedulce)

nanejvýš

narazí ruka

žene prst přes teď

- v tichu si to vyrazí

a stojí to tu pevně dáno

že štěstí nelze nikdy vrýt,

změnit v kus, ale v běh

(kruh znaků neslyšně vzlétá)

a křídou barví, co jen  

bledé slovy

oddělí květ od linie

velký bábel a pak

ne že by tu nebylo nic –

dostatek úst roze – vírá osu,

co rve se o řeč,

a, ohnuta, plodí jen jistý druh,

a za žádnou cenu nečeká,

přes množství moře ukazuje na východ:

tam, kde se vnoří do krajiny –

to, co ze země, težce, utvoří uzardění,

paliči, kterým – teď, tím hle –

žár dá to ochutnat, žádné víno,

kámen, žádný zub, tvář, nýbrž surová

věc: pálená cihla a smůla místo malty,

takhle se to staví, lokálně, přesně

a obratnými slovy, ve sportu se říká:

tady věž! a támhle město! tady pane!

– hlavu zvěcnit, osu vzhůru,

nic už se neohýbá, spíš se to vypaluje,

a, – tuší to něco?

že hlasy a vlny rozvlní silněji

odolný vnitřek, vykopaný vzhůru,

všemi rýči, sytit a krmit každý žár,

těla to zachytila, vrhají se k tomu zvuku,

voda a žár, mokro a oheň,

vlnu za vlnou žene se osa nerušeně,

tyčí se vzhůru k nebi, jak prohání se ve větvoví

z kmenů a právě nic než kmen

a jediný, jen tenhle, zarazí, tasit ho nechá do výše

k věži, jež se vzpíná,

dávno přitom roztříštila každý ret,

hlučně dopadne, pohled se připíchne, ruka obkrouží –

to všechno jako zaoblené dílo, rohy se drolí,

až špína z nich dá smůlu místo malty,

a slova též: a tak dále, až to, co nebylo ničím,

se strmě a strměji řečí žene k myšlení,

nic se ještě nekalí, z rukou až k čelu

zní všehno pojmenovaně, co vytanulo a napadlo –

až pak, najednou, každá a každý to má,

ví to a spustí to dolů ze závratné věže:

„hurá! ahój, hele, ivuš, jardo, maso, jedno pivo, namaluj ten obraz jinak,

my, smrskni se, já až pak, majdo, sestro, táto,“ – a

podobně...

až se to na konci přerušilo, všechno, umlklo to,

že už nebylo nebylo slyšet,

už ani to, co slyšelo

praskat věž, zbyly tedy jen

trhliny – byly pak trošinku bezzubé,

o to zmateněji pak odšvitořily

pryč    

---

slovo (ze sbírky Prameny)

- v jádrovém přízvuku

květů sebe sama

pod prachem tu praští,

co jinak zůstává, chvěje se,

nabyde, otevře plod

stínivě osvětlí se

v ochranném stromobleku

kruh vnitřní kůry,

ve vlastním střihu hodí

celý ten svazek

na obraz slunně v kalich

plněný učený,

z plna ven

a roste,

v nivy divě ukazuje,

do lodyh nahoře,

tam v listech razí váže se

větvovitě v les

který tu šumí

půda

věta teď:

ó,

křehce,

tón taky

třepetá tu

roz pustí se

sem tam se vznese

se prudce v

znění na

pad je to pak

- obrácený nalezenec -

na zvuk váže pak

jablko v dužinu

sbírá z celku

pochází:

nemluvný zpěv

pronikl