Hans Magnus Enzensberger: Zánik Titaniku

Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby. Postupná zkáza představuje průchozí gradační osu díla: První zpěv otevírá skladbu „diskrétní“ trhlinou v lodním trupu, následně, krok za krokem, autor popisuje plíživý začátek a průběh katastrofy i postupující paniku. Motiv zániku se však nevztahuje pouze na Titanik jako takový, ale je východiskem pro bohatou asociační síť a rafinovanou textovou montáž. Zánik zde vystupuje v mnoha podobách a souvislostech – od pradávných obrazů apokalypsy v podání umbrijských malířů přes zřetelné narážky na zánik Třetí říše, až po autorův deziluzivní pobyt na komunistické Kubě či „současný“ pobyt v Berlíně. Enzensberger bilancuje, a to jak autobiograficky, tak i z hlediska světových dějin. Dávná brantovská Loď bláznů jde ve všech svých podobách nevyhnutelně ke dnu, se všemi svými pasažéry, třídami (cestovními i společenskými) i luxusním vybavením.

Do překladu Enzensbergerova eposu jsem se pustil prostě proto, že by měl být přeložen. A taky proto, že jsem v rámci pudu sebezáchovy zatoužil po intenzivním kontaktu se skvělým textem. Vybrané části Enzensbergerova eposu jsem během roku 2013 průběžně dodával do časopisu Tvar (předmluva k rubrice zde), některé texty se též objevily jako tématický blok v časopise Souvislosti (4/2013), celý epos vyšel ve zlínském nakladatelství Archa (2015) v grafické úpravě a s originálními serigrafiemi Jana Měřičky (viz obr). Knihu lze koupit zde. Podrobnější studie o skladbě vyšla v časopise Slovo a smysl („Lovím verše z přívalu“. K eposu „Zánik Titaniku“ Hanse Magnuse Enzensbergera. In: Slovo a smysl 1/2014)

Několik měsíců po vydání se do knihy zcela zakoukalo elektroakustiscké duo "KORA ET LE MECHANIX", oba členové knihu naprosto dorvali a propoznámkovali, nakonec z toho vyšlo multimediální představení v libereckém Naivním divadle, duo též vydalo CD 10 000 žárovek, které se sklabdou volně inspiruje.

 

Obálka titulu Zánik Titaniku

Níže pár vybraných Zpěvů z "Titaniku":  

 

Zpěv první

 

Naslouchá. Čeká. Zadrží

dech, úplně blízko,

tady. Řekne: Ten hlas, to jsem já.

 

Už nikdy, řekne,

nebude takový klid,

takové sucho a teplo jako teď.

 

Slyší sám sebe

v šumění své hlavy.

Není tu nikdo, kromě toho,

 

kdo říká: To musím být já.

Čekám, zadržuji dech,

naslouchám. Ten vzdálený šum

 

v uších, v těch anténách

z měkkého masa, neznamená nic.

Je to jen krev,

 

co pulsuje v žilách.

Čekal jsem dlouho,

se zadrženým dechem.

 

Bílý šum ve sluchátkách

mého stroje času.

Němý kosmický hluk.

 

Žádné klepání, žádný křik o pomoc.

Ticho ve vysílači.

Buď už je po všem,

 

říkám si, nebo to

ještě nezačalo.

Teď! Ale teď:

 

Zaskřípění. Škrábání. Trhlina.

To je ono. Ledový nehet,

který škrábe na dveře a zadrhne se.

 

Něco se trhá.

Nekonečný lem plachtoviny,

sněhobílý pruh plátna,

 

který se nejdřív pomalu,

pak rychleji a rychleji

syčivě roztrhne vpůli.

 

To je začátek.

Slyšíte to? Neslyšíte?

Držte se pevně!

 

Pak je zas ticho.

Jenom ve stěně drnčí

něco jemně obrušovaného,

 

krystalické chvění,

které zeslábne

a utichne. 

 

To bylo ono.

Bylo to ono? Ano,

muselo to být ono.

 

To byl začátek.

Začátek konce

je vždy diskrétní.

 

Na palubě je

jedenáct čtyřicet. Kůže z oceli

se pod hladinou šklebí,

 

na dvě stě metrů

rozpáraná

nepředstavitelným nožem.

 

Voda se valí do komor.

Podél svítícího trupu

třicet metrů nad hladinou,

 

neslyšně klouže černá 

kra

a noří se do temnoty.

 

 

Odklad

 

Při slavném výbuchu Helgafell, vulkánu

na ostrově Heimaey, viděl jsem v přímém

přenosu, v sirnatém dešti, postaršího muže

s kšandami, kterak, krče rameny, aniž by se staral

o vichr, horko, kašlající televizní štáb,

popel, diváky (mezi kterými jsem na koberci

před modravou obrazovkou seděl i já)

vykročil s tenkou, ale zřetelně viditelnou

zahradní hadicí  proti lávě, až konečně i sousedi,

vojáci,  školáci, ano, dokonce i hasiči

začali pomocí stále většího počtu hadic

vršit proti té nezadržitelně postupující lávě

stále vyšší a vyšší hráz studené lávy, čímž,

byť celí od popela a ne jednou provždy, ovšem 

alespoň prozatím, odložili zánik Západu,

a to takovým způsobem, že, jestli nezemřeli,

tam na Heimaey, na jakémsi ostrově nedaleko Islandu,

dodnes se každé ráno probouzejí ve svých chalupách

a odpoledne, bez pozornosti kamer, kropí hadicemi

své obří hlávky salátu dobře prohnojeného lávou,

pouze předběžně, samozřejmě, ovšem bez paniky.

 

 

Sdružení pro výzkum

 

Ó proroci zády obráceni k moři,

zády k přítomnosti, ó kouzelníci

poklidně hledící do budoucna,

ó šamani věčně opřeni o reling –

stačí jednou prolistovat knížku,

aby vás člověk prohlédl!

 

Z kostí, z hvězd, ze střepů,

pro blaho obecnosti, z vnitřností

číst, co se stalo a co nás čeká –

Ó vědo, budiž požehnána, budiž

požehnány tvé vzácné světlé momenty,

napůl klam, napůl statistika: způsoby úmrtí,

finanční cíle, vzrůstající entropie.

 

Jen tak dál! Tahle osvícení žlutá jak síra

jsou lepší než nic, bavíme se jimi

za dusných letních večerů:

papírové pásy čerstvě z počítače,

namátkové testy, vykopávky, tipy

podle delfské metody – bravo!

 

Budiž požehnána předběžnost! 

Předběžně zbývá dost čerstvé vody,

Předběžně dýchá a dme se kůže,

tvoje kůže, moje – dokonce i vaše,

vy dřevnatí medicinmani, ještě dýchá,

nehledě na vyjednávání o setrvání,

na poznámky pod čarou a karierní pyramidy –

Konec („ta neustálá, jemně rozvržená 

přírodní katastrofa“) předběžně ještě

není definitivní – a to je příjemné!

 

Nuže, o víkendu, milí spiklenci,

– ojedinělé ledovce od Newfoundlandu,

nad Evropou letní bouře,

mlhavý sirnatý horizont –

jen pěkně ven z institutů!

Trošku toho života o víkendu,

což zpravidla znamená, předběžně pouze

přírodně, a bez prognostické hodnoty.

 

Ó vy věční žíznivci po poznání,

je mi vás líto, když si pak na dače,

na irském venkově, na Korčule,

zády k moři, poklidně provětráváte

mozek – jen ať vám nedohoří

pochodeň při hraní ping-pongu!

Jen tak dál! Žehnám vám.

 

 

Zpěv dvacátý první

 

Samozřejmě, později to přece každý předvídal,

jenom my ne, my mrtví. Později se to hemžilo

ukazováčky, filmovými verzemi a fámami.

Najednou se mluvilo o tom, že na palubě C

se v rozporu s dobrými mravy pořádaly

psí závody; plechoví zajíci, pestře pomalovaní,

uvedeni v pohyb důmyslným kladkostrojem,

navnadili strakaté anglické chrty, kteří se

slepě vrhli za kořistí; a kdejaký průměrně

movitý pasažér údajně při této mrzké zábavě

prohrál své poslední guineie; a to prosím pomlčme

o tom prasklém lodním zvonci, či o tom bordeaux

při spouštění lodi, Château Larose, ročník osmdesát osm,

které se zkazilo v láhvi, anebo o tom záhadném

chování krys při poslední zastávce v Queenstownu, 

případně o těch ututlaných násilnostech v lodní kapele.

Každá náhoda je osudná, každá neřest nevýslovná.

Ale: Co my za to mohli? Co my mohli vědět

o těch zbičovaných vévodkyních pod karetním stolkem,

o těch zprzněných plavčících, o nezletilých dívkách

volajících o pomoc z větrací šachty,

o hermafroditech, co v tureckých lázních

špulili svoje otvory? Ano, teď, když už je pozdě!

Teď každý tvrdí, že slyšel varhany, kterých se

nedotkla ruka smrtelníka, které po celé noci

vyhrávaly pouliční odrhovačky, nám všem jako

poslední varování. Řečeno prostě: Božská Nemesis!

Například ta předposlední slova, která jakýsi 

obtloustlý pán bezstarostně prohodil k nějakému

obtloustlému pánovi naproti, krátce před vyplutím: 
„Tak tuhle loďku by nepotopil ani pánbů“

– my jsme ta slova neslyšeli. Jsme

mrtví. Nevěděli jsme o ničem.

 

 

Model teorie poznání

 

Tohle je

velká krabička

s nápisem

Krabička.

Když ji otevřeš,

najdeš v ní

krabičku

s nápisem

Krabička

v krabičce

s nápisem

Krabička.

Když ji otevřeš –

mám na mysli

tuhle krabičku

ne tamtu –,

najdeš v ní

krabičku

s nápisem

A tak dále,

a když takhle

pokračuješ,

po nekonečné

námaze najdeš

nekonečně malou

krabičku

s nápisem

tak drobounkým,

že se ti skoro

rozplývá

před očima.

Je to krabička,

která existuje

jen ve tvé

představě.

Úplně prázdná

krabička.

 

 

Zpěv dvacátý osmý

 

Kulatým okénkem vidím, jak v šestém patře hotelu,

na Kazaňském nádraží bivakují Asiati se svými

těhotnými ženami, na nádraží v Omsku, zabaleni do dek,

na nádraží v Haydarpase, jak ledová břečka pleská o skla,

slyším zvonit lodní zvon, vidím celou Havanu, jak se pode mnou

jiskřivě mihotá v tropické noci, z výtahů proudí nezaměstnaní,

stále víc nezaměstnaných v modravém nouzovém osvětlení koridoru,

před mou uslzenou zorničkou přitisknutou na špiónské kukátko

rozplývá se Nor v záchvatu deliria, sežral krém na boty,

teď s černými ústy dřepí před kormidelním strojem a blábolí,

a před mýma zanícenýma očima se rozplyne, stejně jako Arabové,

kteří tam venku, na výpravě za ženami, neoholeni rozbili

svá ležení a roztápí oheň starými novinami, a rozplynou se v dýmu,

na konci dlouhatánského, ošoupaného, špinavého kokosového běhounu

na němž, obklíčeni prostituty a hotelovými detektivy, poslední

rozprášení vůdcové jakési velmi vzdálené revoluce,

holýma rukama pojídají syrové oslí maso, rozkašlu se,

kouř mi vhání slzy jednoho oka, pak do druhého, zavrávorám,

ve své zaplavené hlavě slyším hudbu, hudbu, slyším,

jak nějaký potrhlý houslista telefonuje s kapitánem, země, volá,

země na obzoru, konec světa, led na obzoru, cukr, sníh, heroin,

a já, rozechvělý únavou a mokrem, stojím pod ostřím sekery,

pod nočním osvětlením, pod požární hadicí na chodbě hotelu,

šest pater nad Karibským mořem, a moc rád bych věděl,

kdo jsou tihle pánové s řády, vousy a bouchačkami,

tihle zabijáci, co ode dveří hodí svůj klobouk na mou postel,

samota, broukám svoje žalmy, samota, špína, samota,

lodní telegraf vyzvání bez přestání, kašlu,

všichni tihle rozplývaví, tihle nomádi, tihle opilci,

tihle přede mnou, se mnou, po mně zanikající, telefonují si

v prostoru čtyřiceti tisíc hrubé rejstříkové tonáže mé hlavy.

   

 

Zpěv třicátý třetí

 

Rozeznávám, zmáčený až na kost, postavy s mokrými kufry.

Vidím je, jak stojí na šikmé ploše, jak se opírají do větru,

v příkrém dešti, nezřetelné, na okraji propasti.

Ne, není to přelud.  Může za to počasí, že jejich obrysy  

jsou rozpité. Varuji je, křičím na ně např. ten povrch je šikmý,

dámy a pánové, stojíte na okraji propasti. Oni se samozřejmě

jen znaveně pousmějí a odhodlaně zvolají: Nápodobně.

 

V duchu se ptám, je-li těch postav opravdu jen pár tuctů,

nebo tam nahoře vrávorá celé lidské pokolení,

jako na kterémkoli výletním parníku, který

je zralý do šrotu a čeká už jenom na zánik?

Nevím. Crčím vodou a naslouchám. Těžko říct,

co je to za postavy, každý se křečovitě drží svého kufru,

zeleného talismanu, dinosaura, vavřínového věnce.

 

Slyším je, jak se smějí, volám na ně nesrozumitelná slova.

V neznámém muži s rozmočenými novinami nad hlavou

tuším K., obchodního cestujícího se suchary; nemám ponětí,

kdo je ten vousáč; muž s malířskou opěrkou se jmenuje

Salomon P.; a ta dáma, co bez přestání kýchá, to bude nejspíš

Marylin Monroe; ale ten člověk v bílém; ten s tím rukopisem,

zabaleným do černého voskovaného plátna, to je určitě Dante.

Všichni jsou plni naděje a zločinecké energie!

V přívalech deště táhnou na vodítku svoje dinosaury,

otvírají a znovu zavírají svoje kufry a zpívají sborem:

„A třicátýho května půjde ke dnu svět,

a my jakbysmet, a my jakbysmet!“

Těžko říct, kdo se směje, kdo mě vidí a kdo ne,

v téhle mlze, a jak je ta propast široká a hluboká.

 

Vidím ty postavy, jak pomalu klesají pod hladinu,

a volám na ně: Vidím, jak pomalu klesáte pod hladinu.

Žádná odpověď. Na vzdálených výletních parnících, znaveně a odhodlaně,

vyhrávají orchestry. Je mi to hrozně líto, vůbec mi to nesedí,

jak všichni umírají, zmáčeni, v tomhle sychravém počasí,

je to škoda, mohl bych kvílet, kvílím: „Jenže nikdo netuší,“

v jakým že roce,-  což je vážně, kvílím, legrace.“

 

Ale kam zmizeli dinosauři? A odkud se berou

ty tisíce a statisíce promáčených kufrů, které se tu

prázdně a bezvládně zmítají po hladině? Plavu a kvílím.

Všechno, kvílím, jak už to bývá, všechno se kymácí, všechno

je pod kontrolou, všechno běží, ty postavy se nejspíš utopily

v tom příkrém dešti, škoda, nevadí, k pláči, taky dobře,

nezřetelně, těžko říct, proč, kvílím a plavu dál.