...črty, drobnosti, spolupráce

"SMIAĆLACHENSIE"

Drobná kompoziční črta, která vznikla během zhruba osmihodinového polsko-německého workshopu Tandem, nedaleko Wittenbergu, v srpnu 2014. Původně jsem plánoval, že zpracuji 95 Lutherových tezí, což se v onom kraji samo nabízí. Po úvodním handrkování s účastníky, kteří Lutherův text takřka jednohlasně odmítli, jsem rezignoval a nechal je vymyslet vlastní volné téma. Kdosi přišel s docela snesitelným nápadem zpracovat téma smíchu a další kdosi přišel s dost

bídnou, navíc klasicky družební větou "Zusammenlachen kann man immer", ostatní byli pro. Neprotestoval jsem, aby to všechno vůbec nějak dopadlo; čas běžel. Navrhl jsem tedy kompoziční strukturu a nechal účastníky pracovat. Vznikla německá a polská partitura, jejímž základem byl rozklad věty (v německém i polském znění) na její prvočinitele: Tedy od celku přes zpřeházený slovosled, narušenou slovotvorbu, přeházené slabiky až po samostatné hlásky. Z daného materiálu byla věta zpětně poskládána, přednesena skupinově v paralelním dvojjazyčném voicebandu, a to tak, aby o sebe oba jazyky rytmicky a melodicky narážely. Črtu jsme nazvali "Smiaćlachensie", což je kontaminace polského "smiać sie" a německého "lachen", případně "lachen sie". Výše polská část partitury, německá se kamsi ztratila.

 

Manifest-Moneyfest-Maniefest

MANIFEST či také MONEYFEST či také MANIEFEST vznikl v rámci letních workshopů Kulturních nomádů, v roce 2013, v Brodu nad Tichou. Pracovalo se v pěti sekcích - v literární, výtvarné, dramatické, filmové a naší radiofonické. Spíš než ucelenou kompozici představuje Manifest krátkou zvukovou skizzu s četnými kompozičními mouchami, kterou jsem se po ukončení workshopu však rozhodl dále neupravovat, ponechat ji prostě tak, jak jsem ji společně s Nomády vytvořil, jako konzervu našeho řádění. Hříčka vznikla za pouhé tři dny, a to komplet - tedy v celém rozsahu nahrávání i střihu. S výjimkou výše uvedené smíchové črty, která byla hotova během pár hodin, jsem něco takhle rychle neustříhal, kompozice zpravidla vznikají v horizontu měsíců, někdy i let (Tramvestie).

Když jsem se na setkání vypravoval, předem jsem věděl jen to, že budu mít k dispozici zhruba sedm mladých lidí, kteří mluví dvou- až tříjazyčně, totiž německy, polsky a česky. Dále mi byla přislíbena místnost, kde budeme celek moci připravit, nahrát, zpracovat. Nečekal jsem však tolik ideálních podmínek, totiž to, že účastníci budou vesměs krajně inteligentní a živí lidé, invenční, a že z oné "místnosti" se vyklube odsvěcený kostel s varhanami, který budeme mít volně k dispozici.

Mým původním úmyslem bylo mapovat libovolný, zvukově neutrální prostor prostřednictvím promluv. Chtěl jsem skupinově vyzkoušet onen krásný  jev, kdy se představa formuluje a zpětně rodí skrze slova. V tříjazyčném provedení mi něco takového připadalo obzvláště lákavé. Objevem kostela se to ale všechno zkomplikovalo, protože ten vytvářel plastickou představu sám o sobě, svou akustikou. Rozhodli jsme se zde tedy volně využít akustických možností stavby, provést zde cosi jako obřad, kroužit v různých vzdálenostech od mikrofonu, proměřovat budovu slovy a hláskami. Na úvod jsem všem účastníkům zavázal oči a nechal je jednoho po druhém tápat podél zdí, nahmatávat rozpadlé a zaprášené obřadní předměty, hmatat po zpovědnici, svících, lavicích, kazatelně. Nechtěl jsem, aby hned na začátku vědeli, jak kostel vypadá, snažil jsem se je přesměrovat na jiný vjem - na tápavý hmat, kterým spoustu věcí, například prach a pavučiny, vnímáme mnohem intenzivněji než zrakem. Kázání k Moneyfestu vzniklo jako pustá improvizace - účasntík jménem Moritz to prostě ze sebe vysypal, zaznam byl pak jen mírně střihově upraven. Mnoho dalšího materiálu, halekání, souzvuky, kroky, varhany, jsme zachytili v temné noci, za světla svic. Materiálu jsme měli celkem asi čtyři hodiny - průbežně jsme jej společně třídili, seskupovali. Střihová práce připadla samozřejmě především na mě a mou vítanou asitentku Veroniku Faltovou, vystudovanou žurnalistku. Ostatní ve volných chvílích popíjeli, a občas se zjevovali ku poslechu polotovarů.

Poslech výsledné kompozice proběhl v budově starého plzeňského nádraží, a to v naprosté tmě, s projekcí zvukové oscilační křivky. 

(Není vůbec vyloučené, že se k tomu materiálu ještě někdy vrátím a vrhnu se do něj úplně jinudy - Manifest však budiž Monefest však budiž Maniefest)

V kompozici účinkují: Moritz Maetz, Phillip Schwarz, Veronika Faltová, Renée Somnitz, Elisa, Gosia, já, Neznámý muž (dech), na varhany neskupinoví hosté Martin Krupa a Martin Mutschler.

Siuta pro tři Silvrexy

"Suita pro tři Silvrexy" vznikla pro komponovaný večer Oslovení/Ozvučení, který uváděl Jaromír Typlt v rámci festivalu Svět knihy (12.5.2013). V oné zvukově rozhrkané a spěšně vytvořené skladbě jsem se pokusil o dnes již tradiční smazání hranic mezi zvukem a slovem, přičemž jsem využil svých oblíbených instrumentů jménem Silvrex. Technicky vzato jsem se pustil do vod, které jsem dosud neměl možnost probádat: Vytvořil jsem vlastně tři vzájemně provázané zvukové stopy, každou jednotlivou stopu nahrál na audiokazetu, vložil ji do Silvrexu; následně jsem se pokusil spustit všechny tři přístroje paralelně tlačítkem "PLAY". Výsledek mě překvapil mimo jiné tím, že se mi nikdy nepodařilo přesně ony tři stopy synchronizovat, takže při každém novém přehrávání vznikal do jisté míry nový celek, daný proměnnými časovými relacemi mezi jednotlivými stopami. Níže partitura pro jednotlivé stopy:

Další specifikum představovaly reprodukční možnosti těch malých přístrojů - původně čisté nahrávky hlasu a zvuků se profiltrovaly diktafonovým střevovím, a Silvrex byl tak použit jako nástroj i jako interpret - žádný ze Silvrexů nezní stejně, každý drnčí a chrchlá po svém. První Silvrex je léty vyšeptalý, Silvrex Gold je hluboce sonorní, Silvrexu Š vibrují dvířka. S těmito individualitami přístrojů souviselo i to, že jsem se rozhodl kompozici po celou dobu vystoupení dirigovat taktovkou. Publikum reagovalo vesměs velice živě, dokonce i jeden významný český komponista řekl, že se mu to docela líbilo. Pokud vím, jeden z renomovaných českých hudebních kritiků se naopak nechal slyšet, že sem ho nasral. Nahrávku sem neumisťuji, protože s odstupem času ji vnímám spíš jako  polotovar, také by zde chyběla ona živá akce, která ke skladbě patřila.