Acheron
Ivan Acher (foto Acher)
Texty Acheronu byly v roce 2012 průběžně publikovány v časopise Tvar. Vznikaly v úzké spolupráci s Ivanem Acherem. Zde původní tvarový úvod:
V nové rubrice Acheron bude pravidelně zachycován slovní proud hudebního skladatele a pokrývače Ivana Achera. Výchozí metoda bude podobná jako v minulé rubrice, věnované Heleně Skalické („Jak ses měla, Heleno?“ - viz též stránka A to si pak můžeš řikat, co chceš), tedy pořízení nahrávky a její následný tvůrčí převod do psané podoby. Na první pohled nemá Acher s Helenou mnoho společného, kromě toho, že se osobně znají – není to ani člověk balancující na okraji společnosti, ani veterán psychiatrických zařízení. Je to však opět jeden z lidí, které stojí za to zachytit v čase. Ivan je opravdový chrlič příběhů a legend, slovní provazochodec, konverzační smečař.
Vypravěč vždy pochopitelně naráží na to, že pokus zpětně zapsat tok řeči se silně vzdaluje tomu, co se odehrává při živém vyprávění. Je velice obtížné být sám sobě pozorovatelem, sám sebe nahlédnout zvenčí; u Ivana je to ještě o to těžší, že onen slovní tanec, který se odehrává v jeho hlavě, zřejmě nedokáže sám kontrolovat rozumem. V roz/hovoru míří vždy velice přesně, neudělá chybný krok, ale vše, co jeho projev činí jiskřivým, se u něj děje nekontrolovaně, intuitivně a především velice rychle; často jsem si všiml, jak se udiveně zasmál tomu, co právě vyslovil – a v okamžiku na to hbitě navázal... Něčeho takového se při relativně pomalém, řízeném a mlčenlivém procesu psaní dá dosáhnout jenom těžko.
Práce s živými nahrávkami se na první pohled jevila jako přímá cesta k tomu, jak Acherův svéráz zachytit: Úvodní serii procházek jsme jsme podnikli po Ivanově rodišti, Hrádku nad Nisou. První problém převodu do textu však nastal ve chvíli, kdy se ukázalo, že v konvenční prozaické formě se to podstatné opět ztrácí. Text, měl-li zůstat živým a také čitelným, si říkal o volnější uspořádání, o maximální zprůzračnění, a tím také o členění do verše, popř. o kombinaci verše s prozaickými fragmenty. Rozvolněná forma nebyla tedy užita proto, aby se Ivanovo vyprávění nějak uměle poetizovalo, ale naopak proto, aby se projevily vlastnosti jeho vyprávěcího toku, aby vynikly jednotlivosti popř. nejrůznější odbočky a zamotanosti, které by širokém odstavci prozaického textu zřejmě zapadly.
Rozhodli jsme se, že text bude vznikat způsobem tvůrčího dialogu, tedy společnou prací s přepisem mluveného záznamu. Protože na to, aby se Acher v textu zpřítomnil, zjevně sám nestačím – stejně jako na to nestačí sám Acher. Pokud jde o mne, mám neustálou tendenci škrtat, redukovat, vynechávat, domýšlet, mnohdy upřednostňovat Dichtung před Wahrheit, a vlastně si tak Achera přizpůsobovat, ohýbat jeho naturel podle svého. Acher, který oproti tomu zachraňuje sám sebe, přemýšlí samozřejmě přesně naopak; každá faktická, lexikální či jiná deformace je mu proti srsti: Je pro něj klíčové, aby vše, co se zde zapíše, byla pravda, aby se rozpoznal v každém slově (neustále připomíná: nekontaminovat cizí slovní zásobou, chtěnými stylistickými nadnesenostmi apod.), v souladu s tím má tendeci text doplňovat „přesnými“ informacemi a formulacemi, které – jak se v průběhu této rubriky jistě ukáže – jsou občas silně sklerotizující a pamětně rozechvělé. Nuže, sedíme u toho tedy společně, a společně také mizíme v textu, – jenž by měl tímto ožít.
IVAN ACHER
Studoval Technickou univerzitu v Liberci, obor textilní design, pracoval např. jako lesní dělník, tesař, klempíř, grafik a fotograf; nakonec zakotvil u hudební kompozice a v této oblasti se stal opravdovým pojmem: Složil hudbu k více než 70 divadelním inscenacím, 20 tanečním představením a 15 filmům a dokumentům. Je klíčovým skladatelem pražského Divadla Komedie, dále spolupracuje např. s Divadlem Na Zábradlí, Národním Divadlem v Praze, Národním Divadlem v Brně, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci aj. Je členem Agon Orchestra a jazzového seskupení NUO.
- jeden z textů Acheronu se dostal do antologie "Nejlepší české básně 2012"
- níže záznam "čtení s diapozitivy" z Večera Tvaru v Ryběnaruby: