Tramvestie

 

Muselo to být někdy kolem roku 2005, tenkrát jsem takřka obden chodil navštěvovat kamaráda Jaromíra do Malé výstavní síně, kde tenkrát pracoval. V té jeho miniaturní kanceláři (po které je dnes dávno veta) a v přilehlé galerijní kavárničce (která už taky neexistuje) se potkávali nejrůznější tvůrčí duchové. Točili se tu výtvarníci a fotografové, básníci a jiní šílenci, často se tu vyskytovala taky Helena Skalická - a všechno se to mísilo s kavárenskými návštěvníky a štamgasty nejrůznějšího druhu.

Zřejmě v té Jaromírově kancelářičce jsme na to přišli: Nadhodil, že ta tramvajová linka z Liberce do Jablonce, to je přece naprosto neuvěřitelnej fenomén a že by se to mělo nějak zachytit, neví ovšem jak. A mě obratem napadlo, že bych asi věděl: Na takové zachycení bych mohl uplatnit svou (tehdy nově objevenou) metodu práce s mluvenou řečí, mohl bych prostě nahrávat promluvy cestujících a na základě nahrávek tvořit textové záznamy. Ty záznamy by se pak daly klást vedle sebe, daly by se porovnávat, posyktovaly by vhledy do mnoha lidských hlav, všechno by to navíc zachycovalo proměny jízdy v průběhu měsíců či roků. Vrhl jsem se do toho a začal páchat svou Tramvestii, která se mě nakonec držela přes deset let.

Jaromír byl pochopitelně jeden z prvních, na kom byl tenhle tramvajový pokus proveden - nahnal jsem ho do jablonecké linky a nutil ho popisovat ubíhajcí krajinu. Časem jsem nahrával další a další přátele a známé. Se získanými nahrávkami jsem si počínal velice svobodně - někoho jsem jen textově prostříhal, pokrátil, někdo byl ponechán takřka syrový či surový, někoho jsem doučesal, někoho jsem si dovymyslel, někoho jsem si vymyslel úplně. Tramvestie měla zpočátku podobu textových pruhů, později ji grafik Honza Měřička zpracoval jako textový sloup (pro KVKLI) a také jako textovou instalaci přímo na/v jednom z tramvajových vozů liberecké MHD (viz obrázek nahoře a video níže). Nahrávky jsem v roce 2011 použil pro tvorbu radiofonické kompozice (viz Tramvestie v sekci Radioart). Tramvestie byla publikovány všudemožně, auditivní podoba cyklu, společně s fotografiemi tramvajové soupravy, byla v roce 2015 vystavena v Brémách, v rámci výstavy IM INNEREN DER STADT Koncem roku 2016 doznal cyklus knižní podoby s přiloženým CD (článek zde), zde obal knihy s grafikou Jana Měřičky:

http://protimluv.net/wp-content/uploads/2017/01/tramvestie-na%CC%81hled-820x584.jpeg

 

- níže k nahlédnutí a stažení deset textových pruhů (pro instalaci v Krajské vědecké knihovně v Liberci):

Tram .indd.pdf

- texty pro Á-dvojku zde

- níže video Tramvestie jako textového objektu na trase Liberec-Jablonec n. N.

Fotogalerie: Tramvestie

Zde též zevrubnější popis celého cyklu, publikováno v časopise Tahy 2013 (scan též zde):

 

K cyklu „Tramvestie“
Už poměrně dlouhou dobu se zabývám lidskou řečí, nebo přesněji: lidskou promluvou.
Zachycuji hovory přátel a třeba i zcela neznámých lidí, poslouchám, dělám si poznámky k
lidskému slovnímu řetězení, někdy přímo nahrávám, okatě či skrytě. Občas zachycuji také
sám sebe, volně si blábolím, mluvím do rytmu kroků, formuluji si utkvělé myšlenky, náhodné
slovní zacyklenosti. Je to jeden ze způsobů, jak odchytit jazyk v jeho surové podobě.
Tímhle sběračským způsobem vznikl a vzniká i mnohovrstevnatý cyklus Tramvestie,
který mapuje jednu pozoruhodnou tramvajovou trasu: linku mezi Libercem a Jabloncem nad
Nisou. Čas od času přinutím některého ze svých přátel či známých, aby se mnou nastoupil do
tramvajového vozu, dotyčného postavím k zadnímu oknu a všemožnými způsoby ho pobízím,
aby mi pokud možno nepřetržitě popisoval do mikrofonu ubíhající krajinu; ta se totiž na
člověka nelítostně valí, je plná zvratů a proměn, rozpadů a slepenic. Jedno město se postupně
rozpadá, aby se rozdrobeno do vesnic, skal a lesů postupně složilo v město druhé. S daným
mluvčím zachycujeme jízdu tam či zpět (LBC-JBC nebo JBC-LBC) a někdy, není-li mluvčí
příliš vyčerpán, obě jízdy.
Získaný hlasový záznam nejdříve hrubě přepisuji do textu, a ten pak jako materiál dál
stříhám, doplňuji, rozvádím, krátím, rytmizuji atd., takže s ním vlastně už zacházím jako
s vlastním výtvorem – více či méně volně. Takováto „krádež“ mi práci na textu ovšem nijak
neusnadňuje, spíš naopak, je to složitý balanc mezi mnou a tím druhým. V každém případě je
takový způsob práce neuvěřitelně napínavý, protože tak neproniknu jen do krajiny
(prostřednictvím zpětné rekonstrukce na základě nahrávky), ale i do hlav svých přátel, nebo
přesněji: do jejich slovních zásobáren. Leckomu by se takový postup mohl zdát indiskrétní či
nemorální; namítnu, že mě nezajímá soukromí, nesbírám drby, sbírám slova. A na slovech
jako takových nic moc indiskrétního není. A kromě slov mě zajímá ta cesta jako taková,
hromadnost cestujících, součty všech možných „já“, která tu cestu vidí a vnímají. Někdo
zůstane viset pohledem na garážové trafice, někoho fascinují kurníkové kolonie, někdo tu
jízdu jede poprvé, někdo ji zná poslepu.
Tituly jednotlivých záznamů nahrazuji kódem odkazujícím na jméno zachycené
osoby, datum a čas záznamu. Na textech pracuji průběžně už asi šest let, materiál přibývá
zvolna, v současné době je hotových zhruba 18 textových pruhů. V poslední době nechávám
Tramvestii odležet a zrát – sbírám časový odstup, čekám na zásadnější proměny krajiny, na
její zestárnutí, erozi, zahuštění či prořídnutí porostu, hroucení starých staveb i vnik nových,
zarovnání, zpustnutí nebo kultivaci. A snad nemá ani cenu spěchat: cyklus lze kdykoli
přerušit, případně znovu navázat, aniž by se celku nějak zásadně ublížilo – ale rád toto dílo
definuji jako své celoživotní a třeba i a třeba dokonce jako záležitost, která by po mé smrti
mohla mít i pokračovatele. Neboť S každým dalším záznamem Tramvestie získává novou
dimenzi, časovou i obsahovou; je jisté, že žádný záznam nemůže být stejný – může se
maximálně mírně podobat jinému záznamu, ale i v tom je celá ta záležitost ohromně
napínavá: Vytváření sítě průniků, zachycení pohybu v čase, nekonečné variace na jedno téma,
stále hlubší a hlubší sondy do krajiny, cosi jako vrstvení barev. Text má, podobně jako obraz,
oproti jiným médiím obrovskou výhodu, neboť na rozdíl od díla zvukového či filmového není
bezpodmínečně svazován reálným časovým průběhem: lze v něm putovat jakkoli krátce nebo
jakkoli dlouho, lze libovolně střídat směry, přeskakovat apod.
Texty Tramvestie existují v mnoha formách: jednotlivé záznamy byly publikovány
v různých tuzemských i zahraničních literárních časopisech, získaly také podobu textových
objektů. A především: už třetím rokem jsou nainstalovány přímo na/v tramvajovém voze
jablonecké linky. Vůz se tak pohybuje přímo krajinou, již sám textově popisuje, a reflektuje
tak svůj vlastní pohyb. Dopravní podniky města Liberce původně počítaly pouze s ročním
provozem tramvajového objektu, ale tenhle vůz, možná trochu pozapomenut, nerušeně jezdí
dál, nezasažen reklamami, vlastně dělá reklamu pouze sám sobě a oné unikátní lince.
Samotné tramvajové instalaci předcházely drobnější textové objekty: jejich
prapůvodní formu tvoří dlouhé textové pruhy smotané do svitků, případně lepené na zeď.
Počátkem roku 2011 bylo deset textů vystaveno v podobě vysokého potištěného sloupu,
jakéhosi oboustranného jízdního řádu, v Krajské vědecké knihovně v Liberci; koncem téhož
roku byly nalepeny jako pochůzná folie na podlahu jednoho libereckého obchodního domu,
kde po nich nepřítomně šlapaly tisíce nohou. Šest textů bylo vytištěno jako papírové
skládačky, drobné sešitky, které pak byly rozhozeny po stolech a mezi tančící hosty na
výročním plese Dopravních podniků města Liberce. Křižanský grafik Jan Měřička, který
zmíněné realizace graficky zpracoval a sám danou trasu pojednal jako samostatné a
fascinující výtvarné dílo, vytvořil také sítotiskovou nízkonákladovou knihu, několikametrové
leporelo, jež propojuje jeho grafické záznamy se dvěma texty – „mými“ oboustrannými
jízdními portréty Jana Měřičky.
Zcela samostatnou formu Tramvestie představuje stejnojmenná radiofonická
kompozice pro ČRo3, dostupná na stránkách pořadu „Premedice radioateliéru“ a také jako
CD, které vyšlo na sampleru Radiocustica coby příloha hudebního časopisu His Voice. Jak
bylo naznačeno, už z časového hlediska funguje nahrávka zcela jinak než text: je nelítostně
unášena vpřed svým časovým průběhem, a má tedy veskrze lineární charakter, nelze se v ní
pohybovat s takovou mírou svobody jako v případě textových pruhů: zvukový záznam prostě
určuje směr i tón „četby“. Na druhé straně však práce se zvukem poskytuje možnosti a vjemy,
které tištěné médium nenabízí, případně jimi disponuje jen v omezené míře.
Ve zvukové kompozici je mnohé samozřejmě dáno tím, že plošný tištěný text je zde
nahrazen prostorovým sluchovým vjemem: Do kompozice bylo možno polyfonně zahrnout
všemožný zvukový materiál, který funguje jak slovně, tak i mimoslovně – tedy také skřípot,
rachot, cinkot, nesrozumitelné mumlání apod.; lze pracovat s dynamickými a hlasitostními
rozdíly, stereofonní montáží, rovněž tak tvárnost zvukového materiálu je jiná než v případě
textu: Oproti textové kompozici pochopitelně není možno záznam obsahově měnit či
domýšlet, neboť zvukový prefabrikát je z hlediska obsahu pevný, nelze ho od základu
přebudovat, přeformulovat. Tvůrčí zásahy se vlastně omezují pouze na výběr, střih a mix.
Takové omezení však zároveň přináší jiný druh tvůrčí svobody: umožňuje totiž přímou
konfrontaci nahraných hlasů i zvuků, jejich překryv i vrstvení, – což je při práci s textem
samozřejmě velmi problematické.
Výsledná zvuková kompozice se pokouší přesně rekonstruovat obraz celé cesty a
vytvořit jakousi falešnou iluzi reálné jízdy. Celek trvá něco málo přes dvacet šest minut, což
odpovídá skutečné době jízdy z liberecké stanice Fügnerova do konečné stanice v Jablonci.
Dodržoval jsem i časové odstupy mezi jednotlivými stanicemi, taktéž i topografii trasy:
jednotlivé objekty, jejich popisy, případně popisované lidské nebo zvířecí bytosti, jsou tedy
střiženy tam, kde je (bylo) lze reálně vidět, respektive pozorovat z okna. Podobně jsou
umístěny také vzpomínky a zážitky s trasou spojené: jsou situovány tam, kam reálně patří.
Škála tramvajových zvuků (vrzání, zvuky dveří, šumy a hluky jednotlivých úseků, zatáčení,
přímá táhlá jízda apod.), která odpovídá zvukovým proměnám jízdy, byla získávána postupně,
a to podrobným zvukovým ohledáváním tramvajového vozu v depu i během provozu.
Nahrávky jednotlivých promluv – tedy původní materiál pro tvorbu textů, jenž vznikal
s odstupem let – jsou často střižené či montované do fiktivního dialogu, takže posluchač
nabývá dojmu, že daní mluvčí jedou ve voze společně, že spolu mluví a že za „oknem“ ubíhá
reálná krajina. Časově i obsahově je však tato iluze neustále narušována různými
nesrovnalostmi a krajina se tak trochu kubisticky deformuje: jeden z cestujících nadává na
vedro, druhý ho nabádá, aby si nasadil rukavice, někdo se koukne na hodinky a prohlásí, že je
půl páté, ač bylo podle jiného cestujícího ještě před chvílí něco kolem dvanácté – a tak
podobně. Vytvářená iluze reálného průběhu jízdy se takto zároveň stává koncentrátem mnoha
obrazových a časových rovin, je tedy jakýmsi multiperspektivním a multichronním záznamem
celé cesty. Výsledná zvuková montáž pochopitelně představuje pouze jednu z bezpočtu
možností: z popisů téže jízdy by se dal pochopitelně vystříhat zcela jiný celek, složený
z jiných slov i jiných hlasů.
Postup použitý při budování kompozičního celku byl velmi spletitý: Sepsal jsem a
naškrábal množství poznámek, jakýchsi zpola chaotických map či partitur, podle nichž jsem
větvil a vyvažoval, situoval hluky, slovní zahuštěnosti, osamělé hlasy i mlčení. Na základě
takovýchto obecných map se však jednotlivé drobné kamínky kompozice sestavit nedaly; do
určité míry pomohlo třídění materiálu podle témat, nálad nebo motivů, sestavení inventáře či
rejstříku; ale nakonec jsem stejně musel všechny ty věci dostat přímo do hlavy, vytvořit si
jakýsi pamětní film, abych co možná nejorganičtěji zacházel s celou tou škálou materiálu,
abych si například vzpomněl na vhodnou repliku toho kterého mluvčího a patřičně ji umístil
do fingovaného dialogu.
Samostatnou kapitolu kompozice představuje řidič, shodou okolností velmi
málomluvný člověk, takže na zachycení několika jeho vět a slov jsem potřeboval celkem asi
dvacet hodin záznamu: nahrávací zařízení jsem umístil přímo do kabiny tramvaje, a průběžně
řidiče takto zachycoval v období všech tří směn. Jejich celkové časové rozpětí jsem následně
smrštil do časového rozsahu kompozice, takže řidič, jenž na začátku kompozice začíná ranní,
končí na jejím konci noční. Kompozice v sobě tedy zahrnuje nejméně tři časové horizonty: 1)
horizont iluze reálné jízdy; 2) horizont sumy všech promluv v dimenzi let, ročních a denních
období; 3) horizont řidiče, jenž projede časovou smyčkou všech svých směn.
Abych ponechal fantazii posluchače maximální volnost, použil jsem v kompozici
prakticky jen vnitřní zvuky tramvaje a reflexe mluvčích, zatímco venkovní zvuky jsou
minimalizovány a tlumeny (trasu jsem si několikrát prošel pěšky, zvukově si ji dopodrobna
zmapoval a získané venkovní zvuky – jako například slepice, psy, motorovou pilu – pak zcela
cíleně vyloučil). Veškeré obrazy se tudíž vytvářejí pouze prostřednictvím slov daných
mluvčích a dalších akustických projevů tramvajové soupravy, není zde takřka nic, co by
působilo ilustrativně a co by přímo prozrazovalo charakter krajiny za oknem. Jednu z mála
výraznějších výjimek, kdy do kompozice vstoupí vnější zvuk, tvoří stereofonní křižování
s vlakem – v ten okamžik se zde akusticky protnou dva dopravní prostředky, dvě uzavřené
dopravní „kapsle“, dvě autonomní „plavidla“.
Tramvestii nepovažuji za literární koncept, neboť se z podstaty jedná o velice
kreativní a osobní, řekl bych až intimní záležitost. To, co bychom v Tramvestii mohli označit
za konceptuální postup, jakýsi algoritmus (práce s časovými údaji, záznamový charakter,
zdánlivý odklon od autorského já, multiperspektivita), tvoří pouhé odraziště pro běžnou a
v podstatě tradiční, a proto také poměrně spletitou literární práci: cílem není ani důraz na
akčnost, ani negace zavedených měřítek, natožpak takzvaná smrt autora (naopak), je to
především snaha o nalezení nejpřímějšího způsobu ztvárnění daného fenoménu, a tím i
vytvoření funkčního literárního textu. Texty vznikají velice pomalu a každý by měl obstát
jako veskrze tradiční báseň, se vším, co k ní patří. V rozšířeném smyslu se tento literární
nárok týká přirozeně také zvukové kompozice, respektive „poslechového textu“, neboť
literatura samozřejmě nemusí působit pouze v plošné, tištěné podobě, ale může – a měla by –
také hlasitě promlouvat a znít.
Tramvestie, a to ve všech svých podobách, pro mě představuje především velmi úzký
kontakt s jazykem a s tím, k čemu jazyk slouží: jazyk definuje svět kolem nás, popisuje jej,
proměřuje. A každé jeho ochuzení, každá jeho redukce znejišťuje naši orientaci, zamlžuje
krajinu, nechává ji mizet. Daný záznam jízdy tedy vytváří něco, co by se dalo nazvat jakousi
světlou slovní šachtou, verbálním prokopáváním se vpřed, novým a novým definováním
prostoru: slova kladou sled obrazů do tmy, mlhy či prázdnoty, nebo také do plochy papíru,
případně do ticha prázdné audiostopy.