Louis Armand

Louis Armand je spisovatel a básník narozený v Sydney. V současné době žije v Praze, kde řídí Ústav anglofonních literatur a kultur Univerzity Karlovy v Praze. Jeho poezie, eseje a próza byly zveřejněny v TriQuarterly, Sulfur, Poetry Australia a Poetry Review, a přeloženy do češtiny, holandštiny, francouzštiny, němčiny, irštiny, italštiny, japonštiny a polštiny. Armandova tvorba je zastoupena v nejrůznějších antologiích, včetně  The Best Australian Poems 2008, Calyx: 30 Contemporary Australian Poets and The Penguin Anthology of Australian Poetry. V roce 1997 byl autor vyznamenán cenou Maxe Harrise (Penola Festival, Adelaide), v roce 2000 obdržel cenu Nassau Review (New York). V roce 2009 získal na Filmovém festivalu v Terstu čestné uznání za scénář k filmu Clair Obscur. V roce 2004 založil Pražský mezinárodní festival poezie. Vydal knihy Séances (Twisted Spoon, 1998); Inexorable Weather (Arc, 2001); Land Partition (Textbase, 2001); Strange Attractors (Salt, 2003); Malice in Underland (Textbase, 2003) a Picture Primitive (Antigen, 2006), dále  i dva  svazky próz The Garden (Salt, 2001) a Menudo (Antigen, 2006). Je editorem sborníku Contemporary Poetics (Northwestern University Press, 2007) a autorem několika kritických prací, např. Solicitations: Essays on Criticism and Culture (LPB, 2005/2008). - překlad jsem dělal pro časopis Psí Víno, někdy v roce 2010

 „Pražský student“ (na filmu Henrika Galeena)

Právě nás napadli vetřelci, - byl to soundtrack

z Les Misérables. Odcházeli jsme z letiště,

mrazivý vítr sršel elektřinou. Žena s černo-

bílou pletí ve stínu měsíce, jako z filmu 

Johna Cassavetese nebo jako dávná vzpomínka

na Rakousko-Uhersko. Taková už jsou zrcadla:

Výhodný obchod, sjednaný předem, beze svědků.

V noci se mi o tobě zdálo, byla jsi naprosto

skutečná –  zmocnila se mě představa, že žiješ a

že na tom záleží. Nad městem vyšla první hvězda

a já na ni zařval „zhasni“. Byla to ona: Étoile

neznámého vojáka, Hotel Star, kde právě píšu

tohle, protože jsou tu levné a slušné pokoje. Venku

světla nad kolejištěm a nákladními plošinami.

Kabát v dešti, na drátěném plotu. Zdá se mi sen o

Cellistce v tmavošedé blůzce, na nohou modřiny,

ke kterým prý přišla úplně nevědomky. Být viděn,

slyšen, hmátán, cítěn, chutnán. Nebo ležet

na posteli, nevnímat, zírat do nikam. Je snazší

zemřít pro něco? Paměť navigovaná představou.

Jejich oči – stejně otevřené jako ty naše. Bylo to

nepopsatelné. Výměna rolí. Ve všem zřetelný ale

slábnoucí slib. Pořád čekáme na přízračnou hudbu,

která by nás ukonejšila, - nikdy se ale nedostaví.

U Danteho hrobu

V člunu, který k nám připlul,

- stařec zahalen v plášti jak

v alegorii vkreslené do sítí.

Příď člunu - trojhlavá ryba.

Stáli jsme, nehmotní, čekali

na báseň, která nás vyzradí.

Každý se marně snažil zaplnit

ticho, přehlížeje ty ostatní.

Hříchy je lepší nechat spát.

Máme se změnit v protimluv,

v bestii žeroucí vlastní ocas,

v čekání na nůž, který to

rozetne? V úžasu hledíme na

slepce, který ví, co jsme zač.

Oaxaca, Oaxaca

Snaž se na to nemyslet. Měsíční světlo nad

Zócalem, - jako poklidně plynoucí němý film.

Všechno, co bylo před slovy, ztraceností

a nudou. Vysoko a sám žije smutný oleandr.

Žili jsme jako mravenci, pod víkem v krabici,

lezoucí po stěnách. Cizinci si na tebe ukazují, 

utrousí komentář, projdou, baví se o počasí.

Nebo řeší, co si oblečou na výlet, na který

my se sotva kdy vydáme. Čertík v krabičce

trylkující do tmy. Podrán masacres nuestros  (masacrear)

cuerpos, pero nuestra dignidad e ideales, jamás!

Ale tady, cokoli řekneš, - nic tu není jisté. 

Ten nesmyslný chuchvalec spáčů v příšeří

oleandrů. Kam jinam se tu dá schovat.

Zócalo se třpytí karnevalovými světly. A ty

pátráš v čase po jediném pevném bodu,

díváš se z arkády na bosé nohy dívek.

V naději, že všechno se dá vrátit na začátek.

Že nejdelší cesta je tou nejkratší cestou domů.  

Plutonium 239

(i.m. robert andrew ostle)

Jako by ty postavy v krajině hořely. Okraj

žhavého popela: žlutý prach, pohřební popel

pokrývající zem – Varanásí, Dasaswamedh.

Sadhu v hořícím ghátu. A chvalozpěv: místo

smrtelné odplaty. Znaky vtištěné do betonu,

slepá kolozubá lebka a vedle ní polo-bůh polo-

mrtvola, zkurvená až na rub vědomí viny

po zjištění stupně kontaminace. Břichatý vědec

v bílém plášti hloubí podzemní nádrž, pumpuje

z hlubin slanou vodu, vrt odolává užité metodě.

Sadhu dřepí na dýmající hromadě odpadků.

Analogové oko kamery, jako vědomí, přejíždí,

pozoruje  – atomy, terminologie, intelekt –

jak tohle odklidit? Kdyby byla země tak plochá,

jak se zdá, jako fotografie s prohnutými okraji –

je to jiný příběh: matematická chyba formulovaná

v umělém prázdném jazyce, jako těžce racionální

precizní debilita, nevyléčitelná jako pes nebo člověk,

který odmítá pracovat. Sadhu v bedně hadího muže,

v řadách televizních obrazovek, na satelitech.

Vzdálená vlnění mluví o zbytcích budoucí paměti

zavřené v samovazbě. Pruh noci svítí červeně

nad nad dveřním kukátkem: zbývající prsty

odpočítávají číslo za číslem. Na druhé straně

demarkační linie začíná poslední záchranná operace.

Kouř usedá na vnitřním lemu oka. Obsluha mete

popel z popelníků do kovového boxu.    

Tři testamenty Apoloniovi

(Czesławu Miłoszovi)

Non, je ne regrette rien. Pokusil jsem se

splnit jejich požadavek: Být srozumitelný,

ve všem srozumitelný. Kdo nám v dětsví

tvrdil, že Argonauti se nikdy nedostali k Visle,

že neukřižovali svoje chytré bohy, nebo že

nepřipravili krádež našeho národního mýtu?

Vyrůstali jsme v závisti, za městkými zdmi,

v představách erotických rozkoší stvoření.

Řekové vydrancovali všecko, na co přisli:

Manýristickou prozódii, epický fatalismus.

Jejich učitelé nás donutili stát se básníky.

Pochopili jsme, co je etika a plnili svůj úkol.

Tým slovům, která jsi nazýval tichem, jsem nikdy

moc nevěřil. Existuje-li budoucnost, proč by měla

naslouchat našim soukromým nejistotám? Našim  

falešným dialogům se všemi, které jsme nemohli

milovat ani zachránit? Našemu „špatnému úmyslu“

nechat se odsoudit in absentia věcmi, které jsme

nedokázali zapsat? Válka a okupace se pro nás staly

všedností. Zrodily svůj vlastní autonomní jazyk,

napěchovaný do knih, občas zjitřený sentimentem.

Naši dětinští bohové byli prohlášeni za mrtvé,

obnaženi a znuděně odhozeni, nebo rozprodáni

do historie v poznámkách pod čarou.      

Tenhle náš filmový slaďák už brzo skončí. Znovu

vyrůstáme ze smrti, všechno začíná přesně podle

plánu. Dál se nedostaneš, víš, že někdo musel

hodit poslední kámen, že slovo a obraz se nesetkají,

pochopíš, co je to obzor. Život si vybere svou daň.

Mechanický pes se směje - a možná se směje nám.

Zaprášený filolog se svým přihlouplým loutkovým

divadýlkem nacvičujícím velký demonstrační

proces slovanských básníků. Jeden po druhém

vyvracejí dohady, na našich hlavách rekonstruují

staré hranice a kontrolní body. Už brzo nás 

nebude potřeba zakazovat.