V letech 2012 až 2018 jsem pracoval na německy psané publikaci Akustická literatura (Akustische Literatur), v níž jsem se zabýval především experimentálními rozhlasovými hrami šedesátých a sedmdesátých let, v menším rozsahu též fonickou poezií. Značnou část textu jsem věnoval západoněmeckému kontextu; mj. jsem zpracoval radiofonickou tvorbu Ferdinanda Kriweta a zabýval se praxí i teorii tzv. „Nové rozhlasové hry“ čili „Neues Hörspiel“. Na této platformě jsem zkoumal také možné spojnice s českým prostředím – a přímá cesta vedla ke klíčovým osobnostem českého literárního experimentu Josefu Hiršalovi a Bohumile Grögerové. Ze západoněmeckých rozhlasových archivů jsem tehdy vylovil jejich zcela zapomenuté rozhlasové hry z počátku sedmdesátých let psané v němčině (resp. jako vícejazyčné struktury s dominancí němčiny); strojopisy dalších německy i česky psaných her jsem pak nalezl v pozůstalosti obou autorů v literárním archivu Památníku národního písemnictví, další auditivní materiály byly dostupné v archivu ČRo.

Od počátku bylo jasné, že zpracovávám neprobádaný, dlouhodobě přehlížený a přitom literárně velmi důležitý terén. Bylo také čím dál zřetelnější, že tohoto badatelského tématu se jen tak nezbavím, že je po něm poptávka (obzvláště intenzivní kolem jubilejních let obou autorů) a že později bude třeba vytvořit českou, obsahově příbuznou verzi německé knihy, abych získané informace zpřístupnil českému publiku jako celek – němčinou v našich končinách vládne čím dál méně lidí. Zkraje mi bylo poněkud zatěžko vracet se znovu k tématům, do nichž jsem byl ponořen řadu let a psal o nich opakovaně, obával jsem se zacyklení i recyklace; na druhou stranu jsem chápal jako svou, snad až buditelskou povinnost posbírané informace dostat do ucelené podoby. Nakonec se vše vyvinulo tak, že na základě původní německy psané publikace vznikly další dvě knihy, které německou verzi v některých oblastech rozšiřují, přičemž výraznějí cílí na český kontext. První kniha s názvem Česká fonická poezie (nakl. Pavel Mervart 2022) se zabývala zapomenutými auditivními pokusy šedesátých let, které vznikaly na studiové i amatérské platformě audiopásku; součástí byla také unikátní audiopříloha čítající více než sto kreací od autorů jako Ladislav Novák, Jiří Valoch, Hiršal a Grögerová, Milan Nápravník, Jiří Kolář nebo například Václav Havel. Téma rozhlasových her tehdy z logických důvodů zůstalo stranou: hry Grögerové a Hiršala vyzývaly k samostatné publikaci, neboť představují naprosto svébytnou oblast; na obzoru se přitom rýsovala řada problémů, především s vícejazyčností mnohých her i se spletitými cestami překladu; problém byl také s širokým metaliterárním spektrem těchto pozoruhodných textů, s textovými fragmenty nejrůznějšího původu, které si říkaly o objasnění.   

Vydat tyto hry s pouhým běžným úvodem či doslovem a zvukovou přílohou by bylo jistě možné, pokládal jsem ale za důležité tato díla nejen zveřejnit, ale také náležitě teoreticky ukotvit, poskytnout klíč k jejich uchopení. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto texty představují jen jakousi volně kolážovanou mozaiku, ale není tomu tak – jedná se o dosti náročná a složitě komponovaná díla. Vstupujeme s nimi do oblasti, kterou český čtenář, případně posluchač takřka neměl příležitost poznat, totiž do oblasti stereofonních rozhlasových kompozic, které lze chápat jako mediální rozšíření experimentální literatury, které je pro český kontext analogového věku dosti netypické. Tato trojjediná publikace (umělecký text + odborný text + zvukové zpracování) budiž vnímána jako organické propojení teorie a poetické praxe, jako to, čemu německý neoavantgardní tvůrce Ferdinand Kriwet říkal „trénink a osvěta“ a co tvoří základ experimentní literatury obecně. Hry Grögerové a Hiršala nepočítají s pasivním konzumentem, vyžadují poučeného a aktivního vnímatele. Všechny jejich auditivní kompozice mají společný rys, který se v našem rozhlasovém prostředí vyskytoval a vlastně i dodnes vyskytuje dosti zřídka, pro západoněmeckou neoavatgardní scénu je naopak charakteristický: jedná se v pravém slova smyslu o hry jako otevřené stavebnice z jazykového materiálu, které programově boří iluzi běžného rozhlasového jeviště. Autoři též promyšleně využívají specifických vlastností zvukového média, mj. střihu a stereofonie. Právě v hluboké provázanosti se západní rozhlasovou estetikou jsou Grögerová s Hiršalem v našem prostředí naprosto ojedinělými tvůrci, dá se dokonce říci, že ve strukturní promyšlenosti mnohých svých kompozic jsou unikátní i v kontextu světovém.

Podtrhněme, že právě v souvislosti s rozhlasovou tvorbou je vhodné změnit vžité autorské pořadí a na prvním místě uvádět právě Bohumilu Grögerovou, neboť řadu her napsala samostatně, a i v případě společných kompozic je podíl obou autorů přinejmenším vyrovnaný. Rozhlasové hry – tuto zapomenutou oblast jejich tvorby – lze pardoxně řadit k tomu nejlepšímu, co v tvůrčí dílně tohoto autorského páru vzniklo. Autoři zde dokázali dovést k dokonalosti princip montáže a koláže, prezentovat jej jako plnohodnotný poetický jazyk, který je schopem průniku s dávnými literárními tradicemi a pradávnými univerzálními tématy. Jejich hry vyvracejí představu o experimentální poezii jako o jakémsi uzavřeném až sterilním kombinatorickém systému, který se vymezuje vůči tradičním obsahům: demonstrují, že otevřená práce s jazykovým materiálem dokáže být naprosto přiozenou součástí básnického vesmíru, dokonce se dostávat i za hranice toho, co lze tradičními literárními postupy sdělit.